Nedávno jsme se při labužnických rozhovorech dostaly k názoru, že ačkoliv máme nejrůznější nástroje komunikace a získávání informací a zpráv se celkově zrychluje, lidé mají čím dál tím méně času a jsou čím dál tím hloupější. I když hloupější asi není vhodné slovo. Možná jsou jen čím dál tím méně informovaní nebo špatně informovaní. Není to paradoxní?
Na jedné straně skupina novinářů pláče, že lidé si už nekupují noviny a časopisy a nedívají se na televizi. Na druhé straně tu probíhá jakýsi revival veřejnoprávního zpravodajství a nezávislých médií. Investigativní pořady na ČT1 nebo ČT24 lámou rekordy sledovanosti, online předpaltné Deníku N a Neovlivní.cz jde na dračku a nejznámější novináře (jako je například Nora Fridrichová, Erik Tabery, Marek Wollner či Sabina Slonková) sledují na Twitteru a Facebooku desítky tisíc lidí. Jenže stejné a mnohem větší počty zároveň sledují zpravodajství na Nově nebo Primě a z ruky nedají telefon, kde každou chvíli komentují příspěvky ve Facebookových skupinách. Pro jistotu také přečtou a nasdílí pár článků z dezinformačních webů, jako jsou Parlamentní listy, AC24.cz, Aeronet či Sputnik.
Je těžké v dnešní době navigovat tím mořem informací, odkazů, článků, videí, řetězových e-mailů.(!) Sociální sítě tohle všechno ještě umocňují. Politici se předhánějí v marketingových kampaních a v tom, jak moc si zprávy nakloní ve svůj prospěch. Nebo aspoň odvedou pozornost od svých průšvihů. V anglosaském světě se proto vžil termín “spin the news”. Mistry spinu najdeme v nejvyšší politice v každé zemi. Velkým a zářným příkladem jsou Spojené státy americké, kdy od začátků moderní prezidentury, tj. od začátku 20. století, je talent zacházení s médii a jejich spin nedílnou součástí náplně práce prezidenta. A od prezidentů, kteří v tom byli mistři, jako třeba Bill Clinton, který díky práci s médii ustál nemanželskou aféru a impeachment a vyhrál druhý mandát s průzkumy popularity vyššími než kdy dřív, se můžeme poučit i z těch méně úspěšných, jako byl například Richard Nixon, kterému aféra Watergate zlomila politický vaz, přestože se vše snažil zamést pod koberec. V současnosti korunu spinu nasadil a nasazuje Donald Trump, který si z války s médii udělal své poslání. David Greenberg ve své knize Republic of Spin, která se spinu a americké prezidentuře důkladně věnuje, tvrdí, že politika občas působí jako jeden velký kolotoč tvrzení proti tvrzení, který se točí tak rychle, až se lidem dělá špatně.(1)
Ani v českých luzích a hájích nemusíme chodit daleko, abychom mistry spinu našli. Andrej Babiš i Miloš Zeman (když ho ještě pouštěli ven mezi lidi), umějí s médii pracovat tak, že ať se stane, co se stane, vždy to vyzní v jejich prospěch. A pokud ne, pokud se některá média upřímně snaží upozornit na chyby, nesetkává se to s kýženým ohlasem veřejnosti. To hlavně kvůli tomu, jak česká společnost získává a zpracovává informace. Pro většinu je totiž spin zábavnější, uchopitělnější a aktraktivnější než zdlouhavé hledání pravdy.
Odpovědět na otázku, kde je pravda, není jednoduché. Dá se samozřejmě uvažovat analyticky, vzít si všechna fakta a objektivně usoudit, kde a co je pravda. To dá ale práci. Další otázkou je, kdo je tou autoritou, která rozhoduje, co je pravda a co není? Respektive kdo má právo na to ověřovat, co je pravda a co není? Tohle je obzvlášť ožehavé v novinařině. Jakkoliv se novinář prezentující fakta/pravdu snaží zůstat objektivní, málo kdy se to podaří. Vždy existuje více stran pravdy. Každý situaci vnímá jinak, soustředí se na jiné podrobnosti, zažívá jiné emoce. Kdo tedy rozhoduje o tom, která strana pravdy je relevantní?
V moderní žurnalistice se přistupuje k velice sterilnímu, objektivnímu prezentování zpráv a faktů. Už od začátku 21. století je na vzestupu tzv. Fact-Checking (ověřovaní faktů), který si postupně vyvinul v samostatnou odnož novinařiny. Lucas Graves ve své knize Deciding What’s True tvrdí, že spousta dnešních novinářů zastává motto "Let the readers decide", což spočívá v tom, že čtenářům předložíte ověřená, nestranná fakta a informace o události, ale závěry si už čtenář musí vyvodit sám. (2) To potvrzuje i Erik Tabery ve své knize Opuštěná společnost, kde vysvětluje, že “ [a]nglosaská tradice novinařiny říká, že média mají lidem umožnit, aby se z nich stali občané. Jinými slovy mají přinášet dostatek informací, aby se čtenáři, diváci, posluchači na základě nich orientovali v tom, co se kolem děje.” (3) Kámenem úrazu tedy zůstává schopnost čtenářů a diváků.
Věříme jim natolik, abychom je nechali rozhodovat? Jsou čeští čtenáři a diváci natolik vzdělaní, jsou jim faktka a pokud možno objektivní informace předkládány v takovém množství, že jsou dostatečně informovaní na to, aby rohodli, kde je pravda? Podle toho, čím česká společnost žije na sociálních sítích a diskuzních fórech pod novinovými články, to často tak nevypadá. Problémem ale nebude jen nízká inteligence čtenářů a diváků, respektive neznalost zpracování informací a zacházení s nimi. (Upřímně, na školách se tohle neučí a neuprocvičují se příliš ani jiné oblasti, jako schopnost kritického myšlění, které by mohly k této čtenářské uvědomělosti pomoci. To je ale kapitola sama pro sebe.) Součástí problému je i samotná kvalita žurnalistiky v českých zemích.
Erik Tabery se ve své knize dále zmiňuje, že poslední velká finační krize a následné šetření v redakcích postihla českou novinářskou scénu víc, než kdo očekával. Změnil se totiž kurz vývoje domácí žurnalistky a jejího vnímání. Tabery píše, že : “...ubylo v médiích výrazně příběhů lidí, ve kterých se čtenáři mohou najít. Rozebírají se dokola výroky politiků, zmiňují se novely zákonů, novely novel zákonů apod., což drtivou většinu lidí nezajímá a posiluje to dojem, že ne politici, ale novináři jsou odtržení od reality…” (4) Investigativní žurnalistika se dostala na druhou kolej. Když došlo na hlednání pravdy, čtenáři byli odkázáni sami na sebe a na jejich schopnost si pravdu odvodit ze strohých faktů. Což nikoho nebaví, to si radši přečtou status na Facebooku a kouknou se na barevné a rychle ubýhající zprávy na Nově prezentované hezkou a dokonalou Lucií Borhyovou.
Společnost se štěpí a tříští, lidé se neobtěžují ověřovat si fakta či důvěryhodnost médií, která konzumují. Jsou líní pravdu hledat. A pokud už si myslí, že pravdu mají, tu svoji pravdu, jsou ochotní se od rána do večera o ní na internetu hádat. Napětí na politické scéně této situaci nepomáhá. Politici otevřeně kritizují a útočí na novináře, ať už v USA s Trumpovským “Fake news” nebo s Babišovským “Je to kampaň”. Když upadá morálka společnosti a vysocí představidtelé se neobtěžují s decorem či s tím, chovat se trochu důstojně a mít respekt k občanům, jak pak má vypadat veřejná diskuze a hledání pravdy?
Nezbývá než doufat v to, že současná mladá generace a generace budoucí, které vyrůstaly už za dob internetu a sociálních sítí, budou v práci s médii lepší a novinařina, média a hledání pravdy se posune na kvalitnější úrověň. Trend růstu obdivu a respetku k novinářské práci, trend mladých lidí, kteří ví, jak si ověřit fakta, a sledují důvěryhodná média, pokračuje a mě to naplňuje optimismem, že se blýská na lepší časy. Nic není zadarmo, ani pravda ne. Její hledání je v dnešním světě, kde se neustále něco děje a děnně se na nás vychrlí kvanta informací a polopravd, složité, nicméně to není nemožné. Takže nebuďme líní pravdu hledat.
- Klára -
1)Greenberg, David. Republic of Spin: An Inside History of the American Presidency. W. W. Norton, New York, 2016, 1.
2)Graves, Luca. Deciding What’s True: The Rise of Political Fact-Checking in American Journalism. Columbia University Press, New York, 2016, 70-73
3) Tabery, Erik. Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše. Paseka, Praha, 2017, 121.
4) Tabery, Opuštěná společnost, 129.
Žádné komentáře:
Okomentovat