Všichni ti říkají, že to zvládneš!

Tenhle článek je výsledkem nezměrné frustrace z mnoha věcí, okolo kterých se teď točí můj osobní vesmír a nenapadlo mě nic lepšího, než to vypsat na několik řádků. Kéž frustrace přejde na vás, čtenáře, a ukáže vám vhled do osobního šílenství před státnicemi.

    Život prý začíná s třicítkou, říkali, a k tomu přidali, že to bude bomba. Tak ta moje bomba postupně vybuchuje už něco přes rok a já se stále divím, že to ještě nějak zvládám. Pokusím se teď popsat všechno, co ta moje pomyslná bomba zahrnuje a proč z toho mám dneska mental breakdown.

    Začnu vlastně asi od konce. Za pár dnů mám státnice a procházet si otázky každý den po práci mě šíleně ubíjí. Nedokážete si představit, jak informace na 350 stranách dokážou člověka tak otupit, že si přeje vlastní pohřeb místo promoce. Všechno je pak tak nějak zahalené do černé barvy a člověk se nedokáže na nic soustředit. Když k přehlcení informací člověk přidá zdravotní obtíže spojené s průjmovitým onemocněním žlučníku, diabetes II. typu a absenci osobního volna, nezbývá nic jiného, než se na to všechno vykašlat. Ale stálo by to za to? V cílové rovince asi ne, tak vás ostatní povzbuzují, že to zvládnete a že vám věří, protože jste ještě nikdy nezklamali, že vás jako studenta znají a že to bude dobré! Můžu vám říct, že to jsou ty nejhorší kecy, co můžu poslouchat, i když to nikdo z daných lidí nemyslí špatně. Já totiž toužím po empatii a ohleduplnosti, kdy mi někdo nabídne pomoc nebo společné kafe, kdy mi v tichosti nabídne pomocnou ruku, abych se nezhroutila.

    Uvedu vás do tajů mojí mysli, proč se na to všechno dívám tak černě. Nemám moc osob ve svém životě, kterým bych věřila, a které mě podporují. Ale ti, kdo mě podporují s citlivostí a oddaností, by mi tak laciná slova jako "To zvládneš" nikdy neřekli. Nikdo si totiž nedokáže představit, jaké to je pracovat při studiu, pokud by to sám osobně nezažil. Proto je moje frustrace nyní vybíjená na tomhle článku.

    Další věcí, co mě fakt štve, je to, že nemám mámu, které bych mohla říct, co všechno mě sere a že mám chuť se schoulit u ní v náručí. Mámu potřebujeme fakt všichni, a kdo si říká, že ne, tak kecá a nepřipustí si to. Frustruje mě, že už 10 let chodím po světě bez ní. Myslím, že bych věci zvládala mnohem líp, kdyby tu byla.

    Pak je tu nemoc. Mám jich vlastně hodně, tak nemůžu mluvit o jednotném čísle. Moje problémy se žlučníkem se hodně zhoršily a nakonec jsem skončila v situaci, že jím jenom několik druhů potravin, protože se po zbytku vždycky poseru, doslova (omlouvám se za vulgarismy). K tomu cukr v krvi si lítá jako opice na liáně, tak jsem pořád strašně unavená, což nikdo nechce během přípravy na státnice. Někdy mám z toho pocit, že usnu pokaždé, co se jenom na chvíli zastavím. Jsem v tomhle ohledu dost naštvaná sama na sebe, protože jsem si ty nemoci vykouzlila sama špatnou životosprávou a nedostatkem pohybu.

    Potřebuju taky dost dovolenou. Takovou tu válecí, kdy se odjede prostě někam do tepla, člověk si vyvalí šunky a nic nedělá. Hejbnu zadkem pro to, abych si ji zasloužila a mohla s klidným svědomím užít chvíli klidu.

Hodně mi pomohlo dát moje pocity do pár řádků, protože jsem si myslela, že mi jinak exploduje hlava. Díky, že to počítač snesl a vy jste to dočetli až sem. Pokud by mi někdo chtěl napsat a podat pomocnou ruku, jsem tady.

-Jana-