Obecně platí, že úroveň prezentace pro naše okolí je přímo úměrná tomu, co nás daný den čeká. Pokud máme důvod se ráno dobře obléknout, vůle nás pohání kupředu a chceme, aby nás svět viděl v tom nejlepším světle. V některých situacích máme však tendenci na dobrou úroveň zapomínat, jak proti svodům, zhoršujícím naši úroveň, bojovat?
Před lety jsem žila se spolubydlící, která mi dala přečíst knihu Madame chic od Jennifer L.Scott, která byla zaměřená na život v Paříži, a ukazovala pohled kalifornské Američanky, co se konfrontovala s pařížskou elegancí a její pohled na tzv. úroveň utrpěl trhliny. Je mnoho kultur a společností, jež si svůj život chce zjednodušovat a Američané patří na přední příčku žebříčku světových lenochů. Po roce v Paříži si Jennifer uvědomila, že kultura žabek a minikráťásků má sice něco do sebe, ale dává tím tak na odiv postoj, že vyhledává snadné styly oblékání po vzoru svých kulturních krajanů a v prezentaci pro okolí docela pokulhává. Tuto situaci se Jennifer rozhodla řešit a začala si více uvědomovat, co říká svému okolí pomocí oděvu a chování, aniž by použila slova.
Jeden její nešťastný příklad jsem si vzala k srdci. Jennifer bydlela kdysi v Santa Monice a ráno chodila venčit svého psa Gatsbyho. Každý den míjela své sousedy, co si na zápraží četli ranní noviny, když jednoho dne se jí přihodilo něco nepříjemného. To osudné ráno se nestihla převléct a vyšla ven z domu v pyžamu, na které přehodila jen kabát, takto vyšňořená poté potkala několik sousedů, kteří se na ni zvláštně uculovali. Pro Jennifer to byla životní lekce a stejnou chybu už neopakovala. Uvědomila si, že ložní prádlo patří opravdu jen do ložnice.
Po přečtení knihy Madame Chic (Scott 2014) jsem i já přehodnotila svůj postoj k oblékání a prezentaci. Nějakou dobu jsem zkoušela, jaký styl a úroveň formality by mi vyhovoval, až jsem zakotvila v neustálém nošení šatů a sukní. Shledala jsem, že nošení šatů je pro mě velmi praktické a že si této změny všimlo moje okolí, muži se za mnou začali otáčet, ženy mi vyjadřovaly obdiv a chválili mě za osobitý styl, až se moje ego dmulo pýchou. Díky lichotkám a zpětné vazbě od okolí jsem si potvrdila, že úroveň je důležitá, a můžu tím motivovat ke změně i další lidi okolo sebe.
Od mojí proměny osobní úrovně uběhlo už pět let a s malými obměnami se snažím udržovat ji i nadále. Od vysoké elegance, kdy jsem nosila kostýmky a kabelky pouze do ruky, jsem transformovala eleganci k jednoduchým plizovaným šatům a sukním s koženým batůžkem, který jsem shledala praktičtějším, a přeci si přijdu stále na úrovni. Domnívám se, že hledání svého vlastního cíle nemá nikdy konec. Úroveň má mnoho podob a nikdy se nedá říci, že je to ta správná možnost, kterou při sebeprezentaci máte zvolit. Pár rad si ovšem můžete přečíst a zkusit najít svou cestu. Jen vás prosím, v době koronavirové, neseďte doma na homeofficu celý den v pyžámku, to rozhodně není chic.
Člověk na úrovni:
- chodí upravený
- dbá na čistotu oblečení i bot
- uvědomuje si vliv sebeprezentace na okolí
- přijímá komplimenty
- neodsuzuje ostatní za módní výstřelky
- nenosí pyžamo po celý den
- nenechává si staré a ošuntělé oblečení pro strýčka příhodu
- pravidelně obměňuje staré a nevhodné kousky oblečení
- je střídmý a rozvážný v nakupování oblečení
- Jana -
Zdroj: Scott, Jennifer L.Polish your poise with Madame Chic. Simon & Schuster. New York 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat