Jako věčná dietářka bojující s váhou jsem v životě zkusila kdejakou dietu, co by mě spasila, po ní jsem ale téměř vždycky prasila. Už od malička jsem byla gurmán a jedna z mých prvních vzpomínek, co se pojila s jídlem, byla o chlebu a mazacím sýru jménem Maratonec, který byl v devadesátkách hrozně IN. Pozitivní přístup k jídlu mě s věkem neopustil, ovšem ne vždy jsem svůj apetit dokázala ovládnout. V průběhu let jsem se dokázala dostat z 59 kilogramů nejdřív na 63, pak na 70 a nejvyšší číslo na váze mi v konečném výsledku ukázalo 90 kilogramů. Kam šly city, tam šla váha, protože jsem v sobě doslova živila dobrý pocit, který mi jídlo dodávalo.
S vysokou váhou se u mě začaly objevovat nejdřív zdravotní komplikace, později i horší problémy, jejichž dopad na fyzickou i psychickou stránku byl destruktivní. 11.11. 2019 se při standardní kontrole u obvodní doktorky zjistilo, že trpím poruchou glykemie, která se už vyvinula do začínající cukrovku 2.typu. Okamžitě mi hlavou problesklo, že v rodině mojí mamky cukrovkou trpěli všichni, a to doslova. Já svým životním stylem jsem nástup nemoci jen urychlila.
Rok od diagnózy uplynul a já jsem se svým zdravím nic moc nedělala. Sem tam jsem si hledala nové informace, postupy a diety, co by mi mohly pomoct, u žádné jsem nevydržela na dlouho. Uvědomila jsem si, že potřebuju získat dobrý návyk, místo dodržování diety, tak jsem v knihovně popadla knížku od doktora Williama Davise, který léčil pacienty s diabetem.
Davis se setkal s příznivými účinky při vynechání sacharidů, především “bílých jedů” ve stravě svých pacientů. On sám doporučoval takový přístup morbidně obézním lidem, kteří si v průběhu let vytvořili závislost na chlebu, dezertech a sacharidech celkově a psychicky nebyli schopni vzdát se svých oblíbených jídel. Za pouhých deset dní, kdy pacienti vynechávali bílé jedy, se jejich psychické i fyzické zdraví a kondice rapidně zlepšilo. Po přečtení knihy jsem tak dospěla k AHA momentu. Odhodlala jsem se zkusit vydržet 10 dní (a možná ještě víc) taky, přeci mě to nezabije a možná to bude restart. Jak to nakonec dopadlo?
Začátky pro mě byly krušné. Vášnivě ráda peču sladké a dávám své výtvory ostatním, musela jsem se tedy smířit s tím, že se toho musím na nějakou dobu vzdát. Po prvním týdnu jsem cítila velkou úlevu a lehkost, absence jedů mi pomohla být v lepší fyzické kondici. Druhý týden už byl náročnější, dostavila se únava a pochybnosti, jestli je to pro mě dobré a stále jsem musela vymýšlet nové a nové recepty, ze kterých budu vařit, repertoár receptů se mi za 14 dní poměrně zúžil. Třetí týden jsem se nakopla novou vzpruhou, prošla jsem si staré kuchařky, začlenila do přípravy nové recepty a poprvé stoupla na váhu, která mi ukázala váhový úbytek. Jupí, říkala jsem si, teď jen vydržet a dát to měsíc, budu si připadat jako frajerka. A já to zvládla! Vydržela jsem 31 dní bez pšenice, sladkostí, všech druhů obilovin, alkoholu a to i přesto, že okolo mě ostatní jedli a pili normálně. Teď je pro mě v pohodě dokonce i to, že sama peču, aniž bych cokoli ochutnala.
Vím, že dieta a vynechávání potravin není všespásné, ale pro mě to byl začátek. Zvykla jsem si na odříkání a pocit, že je spousta neprobádaných receptů, co na mě v životě čekají a je na mě, jak se do budoucna rozhodnu. Největším vítězstvím je pro mě fakt, že jsem se zbavila přejídání a jídlo vnímám jen jako nástroj k přežití a ne k uspokojování psychických potřeb, tedy ne primárně. Nutno podotknout, že sacharidy přirozeně se vyskytující v ovoci a jídle celkově stále přijímám a světe div se - i tak podle tabulek splňuji denní kalorický příjem sacharidů doporučovaný terapeutem v aplikaci. Vlasy mi nepadají, necítím bolesti, zdravě shazuju váhu. Vynechání sacharidů vnímám zpětně jako velmi důležitý a dobrý krok v mém životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat