Co ve mě rezonovalo, byla poznámka, že je důležité nehledat viníka. Lektorka doporučila, ať si v příštím týdnu zkoušíme všímat, jak často hodnotíme sebe i druhé. Chtěla, ať reflektujeme soudce v nás a uvědomíme si kolik nepříjemných emoci vzniklo z negativního soudu. Musím uznat, že můj soudce je celkem silný a je mi to akorát na škodu. Dále mě ve výkladu zaujala zmínka o vizualizaci nadšeného antropologa, který nás pozoruje při komunikaci (většinou konfliktu) s ostatními. Díky této představě, že nás někdo pozoruje, lépe vidíme sebe i druhého z úhlu třetí nezúčastněné strany. Další možností je představit si, že vás nahrává kamera.
Zásadní bod nenásilné komunikace zní: mluvte o sobě, ne o druhém. Ještě jednou opakuji, tohle je opravdu důležité. Když mluvíme o sobě a říkáme: "Já se cítím takhle, když se chováš nějak a potřebuju od tebe tohle," tak mi druhý spíš bude naslouchat a přijímat informace, než když budu mluvit o něm a říkat mu: "Ty jsi nějakej/nějaká..." Je pravděpodobné, že daný člověk nebude plně vnímat moje sdělení, protože jeho automatickou reakcí bude obrana nebo útok. Bude se cítit napadený, a pokud se cítí napadený, tak bude debata daleko těžší.
Mluvme o tom, jaké emoce v nás konkrétní chování druhého vyvolává. Neříkejme ty jsi líný, ale řekněme, jaké konkrétní chování druhého, v nás spouští nepříjemné emoce. V nenásilné komunikaci jde především o pochopení našich potřeb a potřeb druhých. Je důležité umět naše potřeby vhodně a srozumitelně vyjádřit. Ptejme se sami sebe, co od druhých potřebujeme. Zásadní je být v našich požadavcích konkrétní, díky tomu nás druzí lépe pochopí, o což v komunikaci usilujeme. Když například řeknu: "Necítím se respektována," tak to není dostatečně konkrétní. Lepší je například říct: "Když se mnou mluvíš takhle, tak jsem smutná. Potřebuji, abys se mnou mluvil vlídnějším tónem. Šlo by to?" To už zní lépe, ne?
Principem nenásilné komunikace je, že já cítím emoci, protože nějaká moje potřeba je nenaplněná a já můžu hledat možnosti jak jí naplnit. Nejlépe je konkrétně říci, jak se já cítím a co bych od druhého potřebovala. V nenásilné komunikaci se učí, jak to říci srozumitelně a vhodným způsobem, což se díky tomuto článku nebo jednomu osmihodinovému kurzu hned nenaučíme. Proto mám v plánu pořídit si knihu o nenásilné komunikaci přímo od autora konceptu nenásilné komunikace Marshalla Rosenberga. Ten na dané téma napsal čtyři knihy.
Zpět ale k dalším praktickým poznatkům z kurzu. Nezaměňujme podnět a příčinu našeho vzteku. Důležité je uvědomit si, že nikdy nemáme vztek proto, že někdo něco udělal nebo řekl. Máme vztek protože naše potřeby nebyly naplněny.
Závěrem zmíním ještě jednu věc, které si nemusí být každý vědom. Slova stále, vždy, zase, pokaždé, pořád - jsou fatální slova, a pokud je budeme používat, když budeme někomu říkat, co nám není na jeho chování příjemné, tak se můžeme dost možná dočkat toho, že daný jedinec bude z těchto slov cítit útok. Komunikace poté bude daleko složitější, proto je dobré o těchto slovech více přemýšlet. Kdykoli si lidé myslí, že slyší obviňování, nejsou sto plně vnímat, co jim říkáme. Jakmile si myslí, že udělali něco špatně, tak nás plně neslyší a řeší obranu nebo útok.
Výše jsem uvedla pro mě nejzajímavější poznatky z kurzu. Věřím, že vás bude tento článek motivovat, abyste se o komunikaci začali zajímat více.
- Lucie -
Zdroje:
Kurz: Nenásilná komunikace - úvod do metody prakticky, Zřetel s. r. o. - společnost pro vzdělávání, lektorka Mgr. Nela Mátlová.
Žádné komentáře:
Okomentovat