V rámci studia, které jsem začala před rokem a půl, jsem si v posledním týdnu udělala malou rekapitulaci toho, co mi studium zatím dalo a vzalo. Při postupném kontrolování mojí mysli jsem si uvědomila, že by byla škoda ochudit vás čtenáře o to potěšení, kdy byste se mohli dozvědět více o tom, jaké to je, když někdo studuje a pracuje dohromady. Proto nyní, milí čtenáři, těšte se na delší sérii vyprávění o tom, kolik sil mě studium stojí a kolik vrásek mi udělalo.
Již při nástupu do zaměstnání v sociálních službách jsem věděla, že moje studium bohužel nepokrývá státem uznávané vzdělání v oblasti sociální práce. Existuje totiž takový krásný zákon o sociálních službách č. 108/2006, který upravuje, jaké vzdělání má mít sociální pracovník, aby byl dostatečně kvalifikován pro svou práci. Přestože jsem vystudovala obor antropologie a ten byl značně tomuto oboru blízko, například díky vyučování romštiny, měla jsem smůlu. A to dokonce dvojitou, když mě čekalo absolvování kurzu pro pracovníky v sociálních službách, jinak bych v sociálních službách mohla pracovat pouze rok a půl.
Ale i tak, bylo hodně dobré vidět, že mě ve studiu a absolvování kurzů podporuje můj zaměstnavatel. Proto jsem v roce 2020 úspěšně absolvovala kurz PSS a se studiem na VŠ jsem začala trochu koketovat. Věděla jsem, že jsem se našla v oboru sociálních služeb a jediné, co mě dělilo od vysněné práce na celý život, byla vysoká škola. Znova. Od začátku. Ale o Vánocích roku 2020 jsem se rozhodla, že si tu přihlášku zkrátka podám.
Existuje mnoho univerzit a vysokých škol, které nabízejí obor Sociální práce, většina z nich v rámci bakalářského studia. Na magisterské jsem se moc necítila, protože jsem věděla, kolik úsilí stojí napsat diplomovou práci a to už bylo moc náročné. Po krátkém rozhodování jsem se rozhodla jít studovat na UHK do Hradce Králové. O univerzitě jsem věděla jen to, že je v sousedním městě, že je to 20 minut autem a 30 vlakem, a že je to asi nejlogičtější volba vzhledem k tomu, jak je to blízko. Sice bakalář, ale to už ten rok navíc nic neřeší.
Jelikož jsem se hlásila v době hlubokého covidu, přijímací řízení proběhlo online. V rámci krátkého času jsem vyplnila otázky, odeslala a za pár dní jsem viděla PŘIJATA. Udělalo mi to radost. To jsem ale ještě nevěděla, kolik času a energie to bude stát. A to, kolik energie a síly mi to dalo a vzalo, se dozvíte v dalších řádcích a následujících článcích. Kéž je to inspiraci pro ty, co váhají a ponaučení pro ty, co si moc věří, že by to dali levou zadní.
-Jana-
Žádné komentáře:
Okomentovat