Za Tinderníky, za každým jednotlivým dílem, se skrývá trochu obsáhlejší příběh s více detaily, které jsem potom vynechala nebo upravila. Mnoho z těch epizod s kovboji pokračovalo dál. Filharmonik si mě po dvou měsících našel na Facebooku. Vejtaha se mě pokoušel dostat do trojky. S Fotografem jsme stále v kontaktu a je to fajn. A pak tu byl a je Godot.
Tohle se nebude psát snadno. S Godotem to bylo mnohem intenzivnější a bolestivější, než bylo z posledního dílu Tinderníků patrné. Naprosto mě okouzlil, možná bych se nebála říct, že si mě podmanil. A právě proto jsem mu dovolila mě trápit tak dlouho. Tohle se nebude psát snadno hlavně proto, že se stydím, jakou dobu jsem to trpěla a kam až to nechala zajít. Ale potřebuju to napsat, aby se mi ulevilo. Třeba to taky poslouží jako poselství budoucím generacím.
První setkání a víkend byl jako z romantického filmu (říznutým velmi pikantním erotickým filmem). Přesto všechno úžasné a okouzlující si vybavuji, že bylo pár momentů, kdy se mi v hlavě rozblikala výstražná kontrolka (v angličtině se používá výraz red flag = červená vlajka). Uprostřed nejlepšího na mě Godot vyhrkl: "Slib mi, že tohle budeme dělat už jen spolu". A pak ještě spoustu pochvalných a lichotivých komentářů. Slíbila jsem mu to, v tu chvíli jsem nevěděla, co jiného dělat, byla jsem vážně v nejlepším, moc mi to nemyslelo. Přesto mě ten důraz, ta jeho naléhavost na vteřinu zarazily. Ale ok, líbil se mi, byl pro mě velmi fyzicky přitažlivý. Bylo v něm něco, čemu jsem nemohla dlouho odolat, takže bych mu slíbila v ten moment cokoliv.
V neděli ráno odešel a bylo to. Za celý den ani jedna zpráva. V pondělí ráno jsme shodou okolností na sebe narazili v pekárně, pracujeme totiž kousek od sebe. Než jsem došla do kanceláře, už jsem měla zprávu. Chvíli jsme si psali, ale intervaly jeho odpovědí se prodlužovaly. Já zmatená z toho, co se děje, když jsme spolu prožili tak intenzivní a úžasný víkend, jsem byla trochu dotěrná a tlačila jsem na to, aby mi řekl, kdy se zase uvidíme. Přestal odpovídat úplně (byla půlka října).
O měsíc později zpráva, jako by se se nechumelilo. Byl mimochodem pátek třináctého. Vesmír se mi očividně snažil dát najevo jaký trable tenhle týpek přinese, ale já jsem to vesele ignorovala. Odpověděla jsem, začali jsme si zase psát. Pořád to ale k ničemu nevedlo, žádný návrh další schůzky, nic. Nechápala jsem to, vždyť pracoval na druhém konci ulice, ale očividně mu bylo za těžko si ho nechat přijít po práci vykouřit. Hrál hodně na city - že je nemocný, že jeho rodiče jsou nemocní, že děda je alkoholik a často dělá scény... Nebylo to ovšem nic, co by v rodině neměla většina z nás. Jenže tak moc jsem ho chtěla, že jsem mu to všechno věřila a dobrovolně se nechala postavit do téhle pozice hadru na holi. Nechala jsem si do hlavy vložit tu myšlenku, že nejsem důležitá a že nemám tak náročný život jako on. Měla bych být ráda, že si mě vůbec všimnul, že se mnou chce být, ale prostě nemůže, nemá čas. Tohle Godot umocnil ještě tím, že asi dvakrát slíbil schůzku, ale nepřišel a nedalo se mu dovolat, ani doručit zprávy.
Přes Vánoce se odmlčel, pak se zase ozval. Dušoval se, že už se mu to v práci uvolnilo, že už se mi chce věnovat. Nevěřila jsem mu. Nicméně korona venku řádila, já už byla single dost dlouho a toužila jsem po jakékoliv zábavě a pozornosti. Najednou už byl únor a Godot z ničeho nic, že se uvidíme. Nechtěla jsem, řekla jsem mu, že mi ten náš "vztah" ubližuje. Jenže mě překecal. Tvrdil, jak hluboko jsem se mu vryla pod kůži a kdyby mu na mě tolik nezáleželo, tak už mi dávno nepíše. Dokonce i prosil, abychom se sešli, normálně o to žadonil. Zpětně vidím, jak to bylo z JEHO strany zoufalé... ale nebudeme předbíhat.
Znovu se opakovala ta ohraná deska: slíbí, že přijde - nepřišel - nedostupný telefon. Byla jsem nepříčetná. Nejhorší bylo, že jsem z toho všeho vinila sebe. Nevím proč, tak prostě můj mozek funguje, všechno jsem to brala jako svoji chybu, jako že nejsem dost dobrá. Ale tak to vůbec nebylo. Byla jsem z celé situace už vyčerpaná. Godot se tentokrát neozval po měsíci, ale po dvou třech dnech. Nereagovala jsem na jeho SMS. Za pár hodin přišla další, opět jsem na ní nereagovala. Pak mě začal v jedenáct v noci prozvánět. A takhle se odvíjela naše smsková konverzace v následujících dnech. První zpráva ode mě je reakce na to noční prozvánění:
Nakonec navrhl schůzku za týden v pondělí, se kterou jsem souhlasila s tím, že stejně nepřijde. K mému překvapení Godot přišel. I když jsem ho viděla po tolika (pěti!) měsících, tak se mi pořád líbil, pořád to pro mě je sexy chlap, ale i tak jsem už na něj neměla náladu. Po tom všem, co mi udělal a neudělal, jsem byla dost zraněná a znechucená. Měla jsem k němu čím dál tím větší odpor. Náš druhý sex nestál za nic, bylo to hrozné. Godot byl sobecký a neohleduplný. Po sexu se chvíli zdržel, pak odešel a zase nastalo ticho. Zablokoval si moje číslo. To bylo na konci února, od té doby nic.
Ale už přišel ten zlom. Zjistila jsem, že jsem vlastně lepší než on, nesahá mi ani po kotníky. Nezná mě, nikdy mě poznat nechtěl, takže proč mě by mě to mělo mrzet. Nechce mě a já bych vlastně za to měla být ráda. Měla jsem věřit svojí intuici a vykašlat se na něj dávno. Kdyby nebyla pandemie a já se nepohybovala na hranici zoufalství a potřeby pozornosti a fyzického kontaktu, asi bych už odolala. Nicméně realitou je, že jsem se Godotem nechala manipulovat dlouho a vlastně teď, když už se zdá být úplně po všem, tak tam někde hluboko je ještě velká otevřená bolavá rána. Čas od času si na to vzpomenu, na ty všechny pocity a situace, a mrazí mě v zádech.
Nechce se mi věřit, že by se někdo takhle k někomu choval úmyslně, ale po zkušenosti s Godotem už vím, že toxičtí lidé existují. Pár dní zpátky jsem Godota opět zahlédla na Tinderu. Vyděsilo mě to, rychle jsem swipnula doleva. Pak jsem ale ještě chvíli byla v šoku a hrůze, která další tohohle idiota schytá. Proto na sebe buďte opatrní. Na online seznamkách je spousta lidí v pohodě, milých a upřímných, ale také je tam dost těch, co se o ostatní nezajímají a ubližují jim.
Žádné komentáře:
Okomentovat